Negativní tlak má za následek sání. Potápěči tomu říkají „vmáčknutí masky“, které může zapříčinit různé druhy barotraumatu měkkých tkání obličeje a očí.

Měkká tkáň kolem očí nateče (jedná se o tzv. periorbitální edém) a změní barvu do červena nebo připomíná barvu modřiny (tady jde o tzv. ekchymózu).
Oči se mohou jevit jako podlité krví. Pokud oči nebolí a nedostaví se problémy s viděním, takovéto obličejové trauma se nijak speciálně neléčí. Zranění způsobená vmáčknutím masky mohou přetrvávat dva týdny i déle.

Tělo postupně vstřebá ekchymózu i edém. Pře zlepšením stavu se může zjev postiženého jedince dokonce ještě zhoršit. V případě bolesti očí nebo zhoršeného vidění (např. rozmazaného pohledu nebo zúženého zorného pole) by se však měl neodkladně vyhledat oční specialista. Takto závažné příznaky však bývají při „pouhém“ vmáčknutí masky spíše vzácné.
Nejlepší pomocí proti vmáčknutí masky je prevence. Exhalace nosem během sestupu (jak se to dělá např. při manévru Valsalva) riziko obličejového traumatu výrazně snižuje.

I když dusík odchází z těla mnohem pomaleji, než se do něj dostává, přesto ho musí opustit. Po ponoru by se měla hladina dusíku ve vašem těle dostat do rovnováhy se vzdušným dusíkem nejpozději během 24 hodin.
Jestliže se bolest dostavuje pouze při pohybu postiženého kloubu, pak se pravděpodobně jedná o namožení svalu, nebo o nějaké jiné zranění.

Bolest související s dekompresním onemocněním se pohybem (nebo nehybností) neovlivňuje a zůstává stálá.
Možnost opětovně vyvolat bolestivý příznak pohybem naznačuje nějaké natažení nebo namožení vyvolané opakovaným pohybem. Jestliže jste zatím nenavštívil svého lékaře, měl byste tak učinit.
Příslušná terapie by měla zabránit poruše trvalejší povahy.

Léčba

Výraznou úlevu od bolesti v případě bodnutí perutýnem může přinést smáčení v čiré horké vodě snesitelné teploty (43.3 až 45 ˚C); tento postup sice není příliš účinný na bolest vzniklou po bodnutí ropušnicí a téměř vůbec nezabírá po bodnutí odrancem, ale i v těchto případech by se oplachování mělo provádět, protože teplo může inaktivovat některé škodlivé složky jedu.
Jestliže postižený jedinec zažívá pocity omámení (intoxikace) a slabosti, zvrací, krátí se mu dech, nebo dokonce ztrácí vědomí, měla by se okamžitě vyhledat profesionální zdravotní pomoc.
Rána se léčí standardním způsobem, to znamená, že na puchýřky by se mělo aplikovat povrchové antiseptikum (např. stříbrný sulfadiazenový krém nebo bacitracinová mast) s následnými každodenními převazy.
Bodnutí ropušnicí často vyžaduje týdny až měsíce léčení, proto je nutný lékařský dozor. Lékaři mají také k dispozici antisérum, které pomáhá zvládnout zranění po bodnutí obávaným odrancem.“

Po uplynutí „určité“ doby od vyléčení se můžete k potápění vrátit, ale předpokladem je, aby váš lékař posoudil, zda jste dokonale vyléčeni a nevyskytuje se u vás problém s Eustachovou trubicí.
Tou „určitou“ dobou se obvykle myslí dva měsíce od vyléčení. V případě, že se poranění nehojí, může korekci provést ušní chirurg.
Po takovém zákroku platí stejné pravidlo o dodržení potřebného času na úplné vyléčení, jaké je uvedeno shora. Není-li průběh léčby uspokojivý, je důležité zkontrolovat, zdali neexistují nějaké chronické problémy s nosními dutinami.
Chronické perforace, které se neléčí, jsou jednoznačnou kontraindikací k potápění.

Někdo sice občas tvrdí, že takto postižení jedinci by mohli své problémy řešit ušními ucpávkami, ale kdyby v takovém případě došlo k průsaku vody, mohlo by to způsobit vážnou infekci.

Děje se tak z důvodu přítomnosti velkého množství embolů žilního plynu, které zvyšují tlak v pravé komoře a tím i v plicích. Určitě neuděláte chybu, jestliže počkáte na úplnou desaturaci podle potápěčského počítače Galileo, jedná se však jen o orientační informaci.
Je třeba se řídit podle přítomnosti žilních plynových embolů.
Ty mizí z krevního oběhu při rekreačních ponorech po třech hodinách od vynoření, nicméně v tomto případě je vhodnější prodloužit bezpečnostní pauzu na 4-6 hodin, jak je tomu i u pokročilých a/nebo technických ponorů.

Před návratem k potápění po provedené implantaci by měl příjemce implantátu počkat alespoň 3 měsíce a měl by dokázat vyrovnávat tlak v operovaném uchu, musí být zcela vyléčený a neměl by trpět závratěmi, ztrácet rovnováhu, ani cítit bolest.
Rovněž má být vyloučeno takzvané hemotympanum (tj. přítomnost krve za ušním bubínkem).

Také by měla být mikroskopickým vyšetřením vyloučena přítomnost píštěle. Při při vyšetření ušního bubínku metodou, kdy lékař jemně foukne vzduch do zvukovodu, by se mělo prokázat, že příjemce nepociťuje závrať a bubínek se nedotkne při maximální výchylce svým středem elektrody kochleárního implantátu.
Rovněž je třeba, aby byl normální výsledek neurologického vyšetření. Všechna tato doporučení prodiskutujte se svým specialistou na ORL a postupujte podle jeho rad.

Jako jediné logické řešení se nabízí redukce saturace. Tu lze vypočítat použitím hloubky, délky ponoru a koncentrace dusíku (inertního plynu) v dýchací směsi.

Jsou dostupné výsledky výzkumů, při kterých se potápěči léčili v komorách podle tabulek amerického námořnictva, přitom však dýchali vzduch namísto kyslíku. Procento úspěšnosti bylo v tomto případě velice malé.
Proto je nepravděpodobné, že by rekomprese pod vodou při použití vzduchu byla účinnější než shora uvedený příklad. V některých oblastech se však úspěšně použila rekomprese pod vodou, když potápěč dýchal kyslík namísto normálního vzduchu.
Rekomprese pod vodou však představuje další možná nebezpečí, proto by se o ni neměl pokoušet nikdo, kdo nemá nutný výcviku i potřebnou výbavu, a není-li zároveň přítomen člověk, který dokáže potápěče zdravotně vyšetřit. Všechny prerekvizity potřebné pro rekompresi pod vodou zpravidla převyšují možnosti lidí, kteří postiženému potápěči přímo na místě pomáhají.

V současné době tedy DAN rekompresi pod vodou nedoporučuje.

Barotrauma středního ucha může spíše poškodit ušní bubínek nebo některou z dalších jemných vnitřních membrán přenášejících zvuk uvnitř ucha.
I když se to nedá tvrdit najisto, v tomto případě je pravděpodobnější, že váš „uvězněný vzduch“ (subkutánní emfyzém) je následek plicního barotraumatu.

Někdy se plíce při problémech s vyrovnáváním tlaku přetlakují. Stává se to v případech, když se potápěč snaží vtlačit vzduch do dutin a do středního ucha silněji, než je to zapotřebí.
Takové úsilí může nadměrně zvýšit tlak ve vzduchových plicních prostorech, což pak způsobí únik vzduchu skrze plicní tkáň.

Následně se může vzduch dostat do ramene, krku nebo dokonce do obličeje. Subkutánní emfyzém nevyžaduje dekompresní léčbu. Doporučujeme však, abyste vyhledal svého lékaře, který určí příčinu vašich bublinek.

Neexistují však žádné důkazy o zvýšeném výskytu DCI během prvního dne po cestě, proto nemůžeme jednoznačně doporučit, aby se po příletu nejdříve čekalo 24 hodin a teprve potom začalo s potápěním.

Přesto však radíme začít pomalu a s méně častými konzervativními ponory do malých hloubek, hlavně v případech, kdy předcházelo skutečně dlouhé a náročné cestování; mohlo dojít k silnější dehydrataci; od posledního potápění uplynula dlouhá doba a v případě, že se bude používat neznámá / pronajatá výbava v novém a neznámém prostředí.

Nenáročný start umožní potápěči odpočinout si a zavodnit organizmus, přizpůsobit se novému klimatu i jinému časovému pásmu a seznámit se s novou / pronajatou výstrojí

V tomto případě DAN doporučuje zůstat ve výšce u hladiny moře nejméně 18 hodin po ponoru, a jestliže došlo k jakékoliv dekompresi, prodloužit tuto dobu o několik dalších hodin.

Musíte se poradit se svým specialistou na ORL a když zjistíte, že je perforace bubínku zcela uzavřená, další dotaz by měl znít, jak dlouho bude trvat, než jej bude možno vystavit plnému zatížení.
Po silném poškození způsobeném infekcí se ušní bubínek nemusí spontánně uzavřít ani po šesti týdnech a dokonce může být zapotřebí i chirurgického zákroku.
Po takové operaci je třeba dostatečně dlouhého času na úplné vyhojení, tj. až do doby, kdy tento orgán spolehlivě snese změny tlaku.

Lidé i koráli jsou sice součásti stejné živočišné říše, ale jejich tkáně a tělesné soustavy jsou neslučitelné.

Když dojde k poranění člověka, tělo aktivuje, posílí a zvýší produkci leukocytů (bílých krvinek).
Tato produkce leukocytů přispívá k tvorbě hnisu, který se shromažďuje v ráně a podporuje vytěsňování cizích látek. Jestliže tělo nedokáže cizí substanci (např. korál) eliminovat, obklopí ji imunními buňkami, čímž se vytvoří granulom.

Stane-li se tak, cítí člověk pod kůží v místě vytvořeného granulomu bouli. V takovém případě je potřeba sledovat možnost vzniku infekce (projevující se zarudnutím, horkostí a bolestí), ale určitě nejde o to, že by pod kůží rostl korál.

V endotelu (tj. v buňkách lemujících vnitřní povrch krevních a lymfatických cév) dochází k podráždění, což vede k zanětlivým reakcím, které mohou způsobovat srážení krevních destiček a hromadění bílých krvinek.

Hojení zánětu a poškození tkáně nějakou dobu trvá, což je právě důvod, proč příznaky DSC trvají déle než čas potřebný ke zbavení se inertního plynu.

Hyperbarická kyslíková terapie (HBOT) může být účinná několik dnů až týden (nebo i déle) po ponoru, protože HBOT působí silně protizánětlivě a okysličuje poraněné tkáně, a to významně pomáhá léčbě. HBOT se často používá, pokud došlo k poškození tkáně, zánětu a dalším zraněním, i v případě, že se v těle již nenachází žádný inertní plyn. HBOT zahájená brzy po zranění navíc podporuje i rychlejší vyplavení inertního plynu.

Při stapedoktomii se jedná o chirurgický zákrok s cílem vyřešit ztrátu sluchu pomocí náhrady kosti ušního třmínku ve středním uchu protézou.
Rozdílnosti v názorech se vlastně vztahují na možnost potápění jedinců s jakýmkoli postižením uší, které zvyšuje nebezpečí trvalého poškození sluchu.

Všichni z nás, kdo se potápíme, vystavujeme svůj sluch nebezpečí barotraumatu (zranění způsobenému tlakem) středního a/nebo vnitřního ucha, což zvyšuje riziko ztráty sluchu. Zatímco někteří specialisté na ORL jsou zásadně proti potápění jedinců trpících jakýmkoliv ušním problémem, jiní zastávají názor, že pacienti, kteří rozumí povaze svého zdravotního problému a přijímají možné riziko, se potápět mohou.

Několik studií popisuje nevelké počty lidí potápějících se po stapedektomii. Získané výsledky naznačují, že sledovaní jedinci nepodstupovali větší nebezpečí poranění, než tomu bylo u kontrolních skupin potápěčů, pokud ovšem dokázali bezpečně vyrovnávat tlak v uších a v dutinách podle změn okolního tlaku. Přitom je však nutno zdůraznit, že následky neschopnosti vyrovnat tlak mohou být větší u potápěčů, kteří podstoupili chirurgický zákrok typu stapetoktomie. Neschopnost účinně vyrovnat tlak v prostoru středního ucha nebo pokus učinit tak příliš násilně, může vychýlit protetický třmínek ze své správné polohy.

Takové vychýlení lze napravit zase jen chirurgicky a může mít za následek trvalou ztrátu sluchu. Potápění po stapetoktomii nese s sebou i další nebezpečí, a sice to, že při poškození protézy může dojít k poranění kulatého nebo oválného okénka hlemýždě. Takové zranění může trvale poznamenat sluch i vnímání rovnováhy.

Opět platí již shora uvedená skutečnost: Nebezpečí zranění sice není nutně větší než to, jakému čelí ostatní potápěči, ale v případě, že by k němu došlo, budou následky závažnější. Než se rozhodnete v potápění pokračovat (nebo s potápěním začít), určitě je nezbytné důkladně projednat svou způsobilost k potápění s lékařem, vyhodnotit všechny dostupné informace a naprosto upřímně vyhodnotit všechna pro a proti.“

Je-li zvukovod nezakrytý a může tento tlak přenést, voda uvnitř se pohybuje poměrně snadno.

Kukla, která těsně přilehne k vnějšímu uchu, tento pohyb vody silně omezí, čímž se výrazně sníží schopnost potápěče tlak vyrovnat.

Snadnou odpomocí je vložit prst pod kuklu v blízkosti ucha, což umožní snadnější pohyb vody.

Jiné řešení, které upřednostňuje řada potápěčů, je vyříznout uvnitř kukly blízko ušního kanálku otvor, a sice ve vnitřním potahu a neoprénu, ale nechat vnější krycí materiál (potah) neporušený.

Takový otvor umožní vodě pohybovat se, i když s mírným omezením.

Protože léčba vysokého krevního tlaku většinou vyžaduje užívání léků, které mohou mít v některých případech významné vedlejší účinky, je nutné nejdříve určit, zdali předepsaná medikace potápěče při rekreačním potápění neohrožuje.

1. Nejhlubší fáze musí proběhnout hned na začátku ponoru a je nutné se vyhýbat ponorům typu jo-jo (neprovádí se opakované vstupy do zóny 0-10 metrů).
    
2. Rychlost výstupu k hladině se v horních 10 metrech sníží na 5 metrů za minutu.
    
3. V hloubce 3-5 metrů se provede bezpečnostní přestávka v délce 5 až 10 minut.
    
4. Nemá se potápět až na hranici možností dekompresního ponoru a neprovádějí se ponory s povinnou dekompresní přestávkou.
    
5. Před následným ponorem musí trvat přestávka na hladině nejméně 4 hodiny.
    
6. Denně se smí absolvovat nejvýše dva ponory.
    
7. Po ponoru je nutno vyhýbat se intenzivnímu zahřátí pokožky (např. opalování na slunci, horké sprše, sauně).
    
8. Při potápění s Nitroxem i při používání vzduchu podle dekompresních tabulek nebo podle počítačového nastavení je třeba věnovat pozornost toxicitě kyslíku.
    
9. Riziko lze snížit používáním speciálních podvodních počítačů nebo příslušného software.

Navíc lze snížit nebezpečí přestupu bublinek do tepenného řečiště následujícím způsobem:  

• Vyhýbat se náročným fyzickým činnostem během posledních deseti metrů výstupu k hladině (tedy na konci ponoru žádné intenzivní používání ploutví, ani plavání proti proudu).
   
• Po ponoru se nejméně dvě hodiny vyhýbat vyčerpávajícím fyzickým činnostem.
   
• Absolutně zakázané je potápět se s nachlazením. Kašel a násilný manévr Valsalva podporují transfer bublinek do arteriálního krevního oběhu.

Operace bývá účinná a po úplném zahojení byste se mohl k potápění vrátit. 

Přestože se jedná o chronickou záležitost, máte-li normální tepovou frekvenci bez dalších příznaků při fyzické zátěži (což se zdá být váš případ), můžete se potápět i nadále.

Doporučujeme však poradit se s lékařem a absolvovat klinické vyšetření ještě než s potápěním začnete, zvláště pokud jste se s příznaky nízkého krevního tlaku již někdy setkal.