Časté otázky na téma zdraví 

Zde je seznam opakovaně kladených otázek za několik minulých let. Tento seznam sestavili vedoucí činitelé DAN a nabízí konkrétní rady (založené na ověřených důkazech), které by si naši členové měli vzít k srdci.

Hledání

V kurzu potápění na otevřené vodě mám studentku, která má silikonové prsní implantáty. Chtěl bych vědět, zdali pro ni platí nějaká omezení, co se týče hloubky (tlaku), a také kvůli dusíku, který silikon vstřebá
O odolnosti silikonových implantátů při potápění se toho moc neví. Většina dostupných informací se týká prsních implantátů a v zásadě ukazují, že jsou bezpečné a spolehlivé. Doporučená opatření jsou spíše obecné a technické povahy.

Samozřejmě existuje možnost, že se uvnitř implantátů budou tvořit bublinky inertního plynu, ale tato skutečnost není nijak závažná, protože se zmíněný jev odehrává uvnitř implantátů a tudíž nezpůsobuje žádné zranění.
Týká se to jak implantátů zhotovených pouze ze silikonu, tak i implantátů vyplněných fyziologickým roztokem.

Neexistují žádné statistické a/nebo vědecky podložené informace o výplních měkkých tkání nebo o injekčních implantátech, které by třeba jen teoreticky naznačovaly, že by zde mohlo existovat nebezpečí lokalizované produkce bublinek ve větší míře, než v okolních tkáních.

Vezme-li se však v úvahu skutečnost, že výplň se injekčně aplikuje do tkáně a poté se může volně přesouvat do okolních oblastí, je možné, že zde dojde k výměně plynu, avšak bez nějakého významného nebezpečí poškození.


Nedávno jsem byl požádán, abych v kurzu učil šestnáctiletou autistickou dívku. Chtěl bych vědět, zdali to není kontraindikováno a nehrozí nějaké nepříjemné důsledky.
Z různých důvodů představuje autismus pro potápění kontraindikaci. Jedním z mnoha důvodů je problém s komunikací, který by mohl pro zmíněnou dívku znamenat v prostředí pod vodou velké nebezpečí.

Jelikož je přesné posouzení a vyhodnocení daného problému mimořádně choulostivé a zároveň složité, doporučuji obrátit se na specialistu vyškoleného na potápěčskou medicínu, který by měl dívku vyšetřit a sdělit vám své doporučení. Kromě toho byste měl také vzít v potaz posudek neuropsychiatra, který o tuto dívku pečuje.


Jsem potápěč začátečník a mám problémy s vyrovnáváním tlaku v uších. Slyšel jsem, že se nemám potápět, jestliže užívám nosní dekongestanty (léky snižující otok nosní sliznice, neboli léky na ucpaný nos), ale je bezpečné potápět se, když na nosní sliznici aplikuji kortikosteroidy?
Noví potápěči mívají velice často problémy s vyrovnáváním tlaku v prostorách středního ucha. S přibývajícími zkušenostmi a po zvládnutí technik, které danému jedinci vyhovují nejlépe, se vyrovnávání tlaku stává snazší. Sice existuje jen málo vědeckých údajů o konkrétních lécích a jejich dopadech na potápění, ale na základě známých účinků steroidních nosních sprejů vše nasvědčuje tomu, že by neměly činit potápěčům žádné větší potíže.

I když rychlé působení dekongestantů může být velice lákavé, existuje několik důvodů, proč mohou steroidy nabízet bezpečnější řešení.
Otok a zánět buněk výstelkové tkáně Eustachovy trubice, středního ucha a vedlejších nosních dutin může vést k okluzi (uzavření) a k barotraumatu. Sliznice pokrývající tyto struktury jsou bohatě prokrveny a dekongestanty poskytují krátkodobé řešení tím, že zde zúží cévy a tím otok zmírní.

Jakmile však účinek dekongestantů odezní, otok se rychle obnoví a může být dokonce horší, než předtím – tento proces je známý pod pojmem rebound fenomén. Na rozdíl od toho nepůsobí steroidy jako vazokonstriktory (nezužují cévy), proto ani nedochází k žádnému rebound fenoménu.
Další nevýhodou dekongestantů je skutečnost, že jsou určeny pouze ke krátkodobému užívání a po delší době ztrácí účinnost. Steroid flutikazon propionát a podobné léky jsou naopak určeny k dlouhodobému užívání.
Prevence barotraumatu středního ucha je tedy nejlépe dosaženo nacvičením správných technik pro vyrovnávání tlaku ve středním uchu během sestupu bez užívání dekongestantů.


Jaký dopad bude na mne mít premenstruační syndrom (PMS), když se budu potápět?
Premenstruační syndrom je vlastně množina málo známých a nepřesně definovaných psychofyziologických příznaků, které zažívá mnoho žen (25-50 procent) na konci menstruačního cyklu těsně před začátkem menstruačního krvácení. K těmto příznakům patří změny nálady, podrážděnost, zpomalené uvažování, pocity napětí, únava, deprese, bolesti hlavy, nadmutí břicha, otoky, citlivost prsou, bolesti kloubů a touha po jídle. Silný premenstruační syndrom může zhoršit již existující emoční poruchy. I když se v některých případech používá progesteron, spolehlivá léčba není k dispozici.

PROBLÉMY S TĚLESNOU KONDICÍ PŘI POTÁPĚNÍ

Výzkumy prokázaly, že během premenstruačního syndromu jsou u žen nehody častější. Proto se doporučuje, aby ženy v tomto období prováděly konzervativnější ponory. Nicméně neexistují žádné vědecké důkazy, že by byly náchylnější k dekompresní nemoci nebo k jiným potápěčským zraněním/nehodám.

Všichni jedinci (tedy nejen ženy) s příznaky deprese nebo s antisociálními tendencemi by měli být vyšetřeni na způsobilost pro potápění – představují totiž nebezpečí pro sebe i pro svého potápěčského kolegu.


Jsem aktivní potápěčský instruktor a potřebuji si nechat vytrhnout stoličku a na její místo nechat vsadit implantát. Chtěl bych vědět, na jak dlouho mám přerušit potápění, samozřejmě za předpokladu, že nebudou s extrakcí zubu ani s implantátem žádné komplikace
Na tuto otázku bohužel neexistuje jednoduchá odpověď. Na webové stránce DAN však existuje poměrně hodně informací týkajících se právě takových situací, z nichž některé uvádím zde: Do současné doby nedospěli zubní chirurgové k univerzálním radám či doporučením ohledně potápění po chirurgickém zákroku v oblasti dutiny ústní. Všeobecně samozřejmě platí, že čím komplikovanější je zákrok, tím déle je třeba s potápěním počkat. Případné komplikace po zákroku prodlevu prodlužují, stejně jako další zdravotní problémy, ale i konzumace tabáku a alkoholu.

Během pooperační osseointegrace (tj. strukturálního a funkčního spojení mezi živou kostí a povrchem umělého implantátu) je nutné vyhnout se jakémukoliv tlaku na kůži nad implantátem a krycím šroubem nebo hojící se podpěrou (část implantátu, na kterou se fixuje korunka).

Pokud se začnete po chirurgickém zákroku potápět příliš brzy, průvodní tlak (i když nemusí být moc velký) by mohl operovanou oblast poškodit. Jestliže se např. postranní skusové části náustku regulátoru nacházejí nad implantátem, mohou přenesené síly poškodit vyhojení implantátu. Ale je třeba zvážit i další skutečnosti a potápění by se mělo odložit na dostatečně dlouhou dobu, aby nedošlo ke komplikacím souvisejícím s chirurgickým zákrokem v ústní oblasti. Především je třeba dát pozor na:

  • dokonalou revaskulalarizaci (obnovení cévního zásobení v operované oblasti);
  • stabilizaci implantátu;
  • změny tlaku v ústní dutině a v nosních dutinách;
  • schopnost pacienta držet regulátor v ústech; a
  • užívání léků kvůli bolesti nebo infekci.

 

Přenášení kostních štěpů a operace dutin jsou složitější zákroky, které vyžadují přerušení potápění na delší dobu. Čím větší je oblast štěpu, tím déle je třeba počkat. Někteří lékaři doporučují vyhnout se jakýmkoli činnostem, které způsobují mikropohyb, po dobu alespoň šesti měsíců. Úplné zhojení kosti v oblasti implantátu sice může trvat až jeden rok, nicméně zubní chirurg může určit i kratší dobu, po které je možno se k potápění vrátit. Chirurg, který provede vaši operaci, sice nemusí být potápěč, ale měl byste se řídit jeho radami.

Ve vašem případě se sice jedná o implantát stoličky, a tudíž byste neměl mít se skusem regulátoru žádné problémy, ostatní aspekty je však třeba zvážit.


S přibývajícím věkem si dělám starosti, jak to bude s mým potápěním. Ovlivní mou způsobilost potápět se ztráta kostní hmoty následkem osteoporézy?
Dosud nebyla studována dostatečně velká skupina žen, které: prodělaly menopauzu a je u nich riziko rozvoje osteoporézy (k menopauze dochází asi ve věku 50 let, osteopenie začíná zpravidla ve věku 60-65 let a zlomeniny se vyskytují kolem 70.-75. roku); měly dostatečné zkušenosti s potápění, vč. dostatečného počtu ponorů do velkých hloubek, které by je predisponovaly k rozvoji osteonekrózy.

Proto nejsou k dispozici údaje o souvislosti osteoporózy a osteonekrózy u žen, nebo mužů v rizikovém věku.

Patofyziologické mechanismy vedoucí k osteoporéze a k osteonekróze jsou totiž odlišné.

K osteoporóze dochází následkem snížení činnosti osteoblastů (tj. aktivních kostních buněk tvořících základní kostní hmotu) a poměrným zvýšením aktivity osteoklastů (tj. buněk, které kost „rozpouštějí“), což má za důsledek kostní resorpci a demineralizaci. Spouštěcím mechanismem osteonekrózy je infarkt mikrocirkulace kosti.
Ženy jsou vystaveny zvýšenému riziku osteoporézy proto, že po celý život mají maximální množství kostní hmoty menší, než je tomu u mužů, ale také proto, že ztráta produkce estrogenů během menopauzy velmi urychluje tempo demineralizace kostní hmoty.

Jediné, co k tomu můžeme říci, je doporučit, aby se ženy potápěly co nejkonzervativněji a tím se snažily minimalizovat riziko osteonekrózy, která by přispívala k již tak zvýšenému nebezpečí zlomenin vyplývajícímu z rozvoje osteoporézy typu I související s úbytkem estrogenu.


Dostal jsem pozvánku na víkend s potápěním ve španělském El Hierro. Potápěči však budou ubytováni ve výšce 1000 metrů nad mořem. Mají se provádět 2-3 ponory denně, do různých hloubek, vše v povolených mezích. Jak dlouho by měla trvat alespoň minimální odpočinková přestávka u hladiny, než se vydáme na výstup k ubytování?
Upozorňujeme, že změna nadmořské výšky po ponoru o více než 700 metrů se považuje za stejné riziko, jako cestování letadlem. Protože váš výškový rozdíl bude 1000 metrů, vztahuje se toto nebezpečí i na vás.

Nejopatrnější postupy doporučují před letem (nebo před výstupem např. do hor) počkat 24 hodin, ale pravidla stanovená nadací DAN a Společností pro podvodní a hyperbarickou medicínu (Undersea and Hyperbaric Medical Society) pro cestování letadlem a do výšek (Sheffield a Vann, 2004) jsou následující:

  • po jednom ponoru do hloubky bez nutné dekompresní přestávky: 12 hodin,
  • po opakovaných ponorech nebo několika dnech potápění: 18 hodin,
  • po dekompresních ponorech (plánovaných i neplánovaných): podstatně déle než 18 hodin.  

 

To znamená, že po 2-3 ponorech denně byste měl čekat nejméně 18 hodin.
Jelikož to ve vašem případě není možné, důrazně doporučujeme, abyste své potápění omezil na jeden ponor denně tak, abyste mohl setrvat u hladiny dostatečně dlouhou dobu, jinak byste musel změnit místo ubytování.


Chtěla jsem se zeptat, jaká forma antikoncepce je k potápění nejvhodnější. Nyní používám nehormonální nitroděložní tělísko (angl. zkratka IUD) uvolňující měděné ionty.
V souvislosti dekompresním stresem není v současné době upřednostňována žádná antikoncepční metoda. Co se týče používání nitroděložního tělíska během potápění, nejsou k dispozici žádná data ani výsledky klinických studií a já sám nevidím kontraindikaci pro používání této metody při potápění.

Zpravidla platí, že pokud se nevyskytují vedlejší účinky a/nebo není prokázaná trombóza (což by ovšem také ovlivnilo samotný předpis antikoncepce), nejsou kontraindikovány ani perorální antikoncepční přípravky.

Přesto však doporučujeme raději volbu konzervativnějších profilů potápění (tj. ponory bez dekompresních zastávek, nejvýše dva ponory denně, maximálně do hloubky 30 metrů, s časem v nejnižším bodě ponoru po dobu asi 70-75% z maximálně povolené lhůty, pokud možno s použitím Nitroxu po čas ponoru vypočtený pro dýchání vzduchu)


Při posledním ponoru jsem narazil na mořského ježka a do stehna se mi dostalo několik bodlin. Nedokázal jsem vytáhnout úplně všechny, tak jsem je tam nechal a domníval se, že prostě vypadnou samy od sebe, jenže dosud tam vězí a někdy mi stehno naběhne. Můžete mi prosím poradit, co s tím mám dělat?
Jedná-li se skutečně o malé zlomky, tak je tělo postupně vstřebá.

Jestliže se však jedná o velké části bodlin, měl byste zajít k lékaři, aby vám je odstranil, jinak se kolem nich vytvoří granulomy, které sice nejsou nijak zvlášť nebezpečné, ale mohou zanechat pod kůží viditelné boule.


Před čtyřmi dny jsem se dostal ve Středozemním moři do kontaktu s medúzou. V lékárně mi poradili, abych použil desoximetazonový kožní krém Flubason (0,25 %), ale tento přípravek mi od podráždění a svědění moc nepomáhá. Existuje něco, čím bych mohl léčbu podpořit?
V těchto případech spočívá běžná terapie hlavně v použití kortikoidních mastí nebo krémů, v případě hrozící infekce se navíc používají antibiotika, nicméně vaše situace takové nebezpečí nenaznačuje.

Několikadenní svědění je zcela normální, navzdory nasazené léčbě. Kdyby to bylo až příliš nepříjemné, vyhledejte lékaře, aby vám předepsal silnější kortikoidní mast, na svědění byste mohl použít krém s lokálně znecitlivujícím účinkem na bázi xylokainu nebo lidokainu (dostupné pouze na předpis).


Co potřebuji vědět o potápění se s oparem?
Měl byste si dát pozor na následující věci:
  • Vystavování slunci nebo mechanickému tlaku masky a/nebo regulátoru může ránu zhoršit a také může zvětšit strup, což prodlouží celý proces léčby.
     
  • Jestliže rána krvácí nebo je otevřená, existuje ve vodě dost vysoké nebezpečí infekce. Různé bakteriální infekce mohou vývoj oparu zkomplikovat, a proto je důležité důkladně ho umývat vodou a mýdlem a udržovat jej suchý a čistý.
     
  • Jestliže se maska oparu přímo dotýká a rozdírá jej nebo ho dráždí, mělo by se potápění odložit. Totéž platí o regulátoru; jestliže jeho držení opar dráždí, potápění se rozhodně nedoporučuje.
     
  • Kolegové (buddies) by si měli uvědomit, zda bude nutné v případě nouze poskytovat postiženému kamarádovi vzduch z jejich regulátoru (buddy breathing), protože opary jsou vysoce nakažlivé. Jestliže je výbava zapůjčená, je třeba zajistit řádnou dekontaminaci. Navíc je třeba si uvědomit, že i když je to spíše nepravděpodobné, mohla by nastat i potřeba resuscitace. V takovém případě by se mělo zabránit přenosu onemocnění. To by však neměl být problém, protože většina souprav první pomoci obsahuje bariérové pomůcky.
     
  • Nasazením pencikloviru (Denaviru) a dokonasolu (Abrevy) se může změkčit pokožka a urychlit hojení. Pro úlevu lze použít nějakou lokálně znecitlivující látku, např. fenol nebo mentol. Při prvních příznacích oparu navštivte svého lékaře a začněte používat volně prodejné léky; pokud protivirovou léčbu zahájíte během prvních 48 hodin, dojde ke zkrácení doby trvání nemoci. Po jejím ukončení se můžete k potápění vrátit, ale mělo by se tak stát až v okamžiku, kdy vymizely příznaky související s oparem a vy se opět nacházíte v ideálním psychickém i fyzickém stavu.

Ahoj DANe, mohu se potápět s vysokým krevním tlakem?
V zásadě lze říci, že zvýšený krevní tlak neboli hypertenze není kontraindikací pro rekreační potápění. Je však důležité o jak vysoký krevní tlak se jedná a zda nedošlo v důsledku dlouhodobě špatně léčené hypertenze k poškození nějakého orgánu.

Protože léčba vysokého krevního tlaku většinou vyžaduje užívání léků, které mohou mít v některých případech významné vedlejší účinky, je nutné nejdříve určit, zdali předepsaná medikace potápěče při rekreačním potápění neohrožuje.


Před čtyřmi týdny jsem prodělal tympanoplastiku (uzávěr perforace ušního bubínku) a mastoidektomii (odstranění infekce z kosti za uchem). Kdy se mohu zase začít potápět, nebo bych měl snad s potápěním přestat?
Operativní zásahy v oblasti středního ucha mohou značně změnit podmínky při dýchání. Mastoidektomie je mimořádně složitá operace. Zatímco po většině zásahů souvisejících s tympanoplastikou ušního bubínku se můžete opět začít potápět poměrně brzy (i když to musí posoudit a vyhodnotit specialista na ORL), minimální délka léčby po mastoidektomii trvá 8 až 12 týdnů.

I v tomto případě musí po uplynutí uvedené doby rozhodnout odborník na ORL, zdali je možné se k potápění vrátit.
Změněná anatomie ucha po kompletním zahojení vyžaduje pečlivé vyšetření ušním specialistou, který vyhodnotí odolnost původně postiženého orgánu a možnost účinného (a bezpečného!) vyrovnávání tlaku.


Sürekli dalıştan sonra baş ağrısı çekiyorum. Migrenim yok ve kısa dalışlardan sonra da sıkıntı olmuyor. Sorun ne olabilir?
Uzun dalışlardan sonra kronik olarak yinelenen baş ağrılarının birçok nedeni olabilir.

Bunların çoğu:

  1. Yanlış nefes almak tekniklerinden kaynaklanan kandaki karbondioksit birikimi. Bu baş ağrıları oldukça şiddetli olabilir ve uzun sürebilir.
  2. Uygun olmayan dalış pozisyonu nedeniyle servikal omurun aşırı gerilmesi. Genellikle boyun kaslarında sertleşme olur.
  3. Regülatör ağızlığının çok sert ısırılarak çiğnenmesi boyun kaslarının fazla zorlanmasına yol açabilir ve bu da baş ağrısına neden olabilir ancak dalıştan sonra hızlı bir şekilde geçer.

Vím, že pocit únavy po ponoru může být příznakem dekompresní nemoci (DCS), jenže já se cítím po potápění unavený téměř vždy. Měl bych si s tím dělat starosti?
Možnost normální (tj. nepatologické) únavy po potápění se liší případ od případu. Podíl na tom mají hlavně následující faktory: individuální fyzická zdatnost, tepelný stres, stlačování organismu jednotlivými částmi výstroje, potápěčské dovednosti, množství práce potřebné k vykonání ponoru, psychické napětí (kladné nebo negativní), ale i míra vzrušení a rozrušení.

Zatímco tyto proměnné veličiny ztěžují posouzení únavy jako příznaku dekompresní nemoci (DCS), bylo již mnohokrát prokázáno, že mimořádně velká únava je jeden z více příznaků souvisejících s DCS.

Mechanismus vyvolávající únavu jako jeden z příznaků DCS je neznámý, i když se možná jedná o reakci na celou řadu dalších příznaků souvisejících s touto nemocí.
Mohla by být způsobena přímou stimulací nervových tkání, nebo nepřímou stimulací jiných tkání. Je možné, že velká pozornost, která se v současné době věnuje odhalení biochemických markerů DCS, pomůže tyto otázky vyřešit.

Zatím lze však pouze říci, že DCS představuje komplexní rozmanitou reakci na dekompresní poškození organizmu. Neobvyklá nebo „nepřiměřená“ únava (tj. taková, která přesahuje normální únavu daného jedince po provedených ponorech) se všeobecně uznává za příznak, který by mohl souviset s DCS.


Proč nemohu použít čisticí tlačítko svého náhradního regulátoru pro poskytnutí záchranného dýchání zraněnému potápěči? Připadá mi to snazší než nasazovat kapesní obličejovou masku.
Použití čisticího tlačítka druhého stupně regulátoru se sice opakovaně doporučovalo, ale bohužel veškeré výhody, které tato metoda poskytování záchranného dýchání nabízí, jsou převáženy riziky a komplikacemi, které jsou s ní spojené. Jestliže náustek regulátoru již není v ústech bezvědomého potápěče, může být jeho nasazení obtížné a časově náročné.

Bez pořádného utěsnění a nějakého prostředku pro uzavření nosních dírek postiženého potápěče skončí všechny pokusy zásobit jej vzduchem neúspěchem. Ale i v případě, kdy se podaří náustek úspěšně zasunout potápěči do úst, stále existuje nebezpečí, že se mu zároveň zasune bezvládný jazyk dozadu do hrdla, čímž se mu zablokuje dýchací cesta.
I když má potápěč náustek regulátoru v ústech v poloze, která neblokuje dýchací cestu, existuje další problém, a sice se správným přívodem vzduchu. Pomocí čisticích tlačítek se přívod vzduchu nedá správně a přesně regulovat.


Tato tlačítka vlastně eliminují funkci druhého stupně, kdy přechodný tlak plynu klesá na tlak okolní, proto se postiženému potápěči dopravuje přechodný tlak přímo z prvního stupně. Přívod dýchacího plynu do plic pod vysokým tlakem může plíce přetlakovat a způsobit závažné zranění.
Jestliže dýchací cesta nezůstává správě průchozí (otevřená), dýchací plyn dodaný čistícím tlačítkem může být vháněn do žaludku, který se začne roztahovat.

Takový stav může vyvolat u potápěče opakované zvracení, které zase následně ztíží průchodnost dýchacích cest s možným následkem vdechnutí zvratků.
Poskytování záchranného dýchacího plynu pomocí kapesní masky nebo nějakým podobným způsobem umožňuje získání hmatatelné zpětné vazby sledováním změn tlaku potřebného k zavzdušňování plic; dodávání záchranného dýchacího plynu přes čisticí ventil tuto důležitou zpětnou vazbu neposkytne. Použití čisticího ventilu regulátoru rovněž předem zamezuje možnost dodávky plynu se 100 % kyslíku.
Záchranné metody, které se v současnosti vyučují prakticky ve všech potápěčských organizacích, jsou výsledkem dlouholetých zkušeností.
Čisticí ventily nebyly nikdy vyvinuté a zkonstruované tak, aby fungovaly jako záchranné přístroje. Potřebujete-li zavzdušnit zraněného potápěče, použijte ověřené metody.


Můj lékař mi nedávno předepsal Coumadin (warfarin). Může mi užívání tohoto léku působit problémy?
U lidí užívajících warfarin nebo jiné léky proti srážlivosti krve existuje riziko nekontrolovaného krvácení. Nicméně mnozí jedinci, kteří jsou na antikoagulační léčbě — včetně potápěčů — si pečlivě kontrolují svůj protrombinový čas (tj. čas, za který se vytvoří koagulum) a za předpokladu správného chování nemusí být vystaveni nadměrnému riziku.

Někteří lékaři jsou přesvědčeni, že pro pacienty, kteří berou léky proti srážlivosti krve, je potápění zbytečně rizikové, proto je nedoporučují, ale DAN si není vědomá žádných statistik, které by prokazovaly, že sportovní potápěči čelí kvůli této medikaci nějakému zvýšenému riziku komplikací.

Někteří lékaři vyškolení v potápěčské medicíně rekreační potápění potápěčům léčeným warfarinem schvalují, ovšem při splnění následujících podmínek:

  • Původní zdravotní problém, kvůli kterému je potřeba antikoagulační medikace, nevystavuje pacienta zvýšenému riziku nehody, poranění nebo dalších zdravotních problémů při potápění.
     
  • Pacient si je vědom možného rizika a upravuje svůj způsob potápění tak, aby snížil riziko ušních, dutinových a plicních barotraumat, ale i „běžného“ fyzického zranění. K tomu patří i nutnost vyhýbat se příliš násilnému vyrovnávání tlaku ve středním uchu – tito lidé musí vyrovnávat tlak snadno a rychle.
     
  • Pacient se potápí konzervativně a plánuje si krátké ponory s mělkými profily, aby se co nejvíce snížilo nebezpečí dekompresního onemocnění, které by mohlo být provázeno krvácením ve středním uchu nebo v míše.
     
  • TPacient se vyhýbá potápění za okolností, za kterých by byl omezený přístup k adekvátní lékařské pomoci.
     
  • Zdravotní odborníci DAN jsou připraveni toto téma prodiskutovat přímo s vámi nebo s vaším lékařem, proto neváhejte a zavolejte nám.

Po jednom nedávném ponoru jsem si všimnul, že mám oči podlité krví a kolem očí tmavé kruhy. Slyšeli jste někdy o tom?
Stejně jako v nosních dutinách a v uších, musíme při sestupu vyrovnávat tlak i ve vzduchových prostorech pod maskou. Nevyrovnání tlaku exhalací nosem může vytvořit v masce negativní tlak.

Negativní tlak má za následek sání. Potápěči tomu říkají „vmáčknutí masky“, které může zapříčinit různé druhy barotraumatu měkkých tkání obličeje a očí.


Měkká tkáň kolem očí nateče (jedná se o tzv. periorbitální edém) a změní barvu do červena nebo připomíná barvu modřiny (tady jde o tzv. ekchymózu).
Oči se mohou jevit jako podlité krví. Pokud oči nebolí a nedostaví se problémy s viděním, takovéto obličejové trauma se nijak speciálně neléčí. Zranění způsobená vmáčknutím masky mohou přetrvávat dva týdny i déle.

Tělo postupně vstřebá ekchymózu i edém. Pře zlepšením stavu se může zjev postiženého jedince dokonce ještě zhoršit. V případě bolesti očí nebo zhoršeného vidění (např. rozmazaného pohledu nebo zúženého zorného pole) by se však měl neodkladně vyhledat oční specialista. Takto závažné příznaky však bývají při „pouhém“ vmáčknutí masky spíše vzácné.
Nejlepší pomocí proti vmáčknutí masky je prevence. Exhalace nosem během sestupu (jak se to dělá např. při manévru Valsalva) riziko obličejového traumatu výrazně snižuje.


Nedávno mi byl diagnostikován Raynaudův syndrom. Jsem velmi aktivní potápěč. Mohu v potápění pokračovat?
Raynaudův syndrom (někdy také označovaný jako Raynaudův fenomén) oslabuje účinný tok krve do končetin, hlavně do prstů na rukou a na nohou. Výsledkem je pocit chladu a zbělení prstů na obou končetinách, následované bolestí a zarudnutím, když se do těchto částí těla krev vrací.

Zmíněný problém bývá zapříčiněn zúžením cév chladem, stresem nebo z nějakého jiného důvodu.
Příznaky bývají často mírné.
Raynaudův fenomén se sice může vyskytovat jako izolovaný problém, ale častěji souvisí s autoimunitními poruchami pojivové tkáně, jakými jsou např. sklerodermie, revmatická artritida a lupus (tj. chronické zánětlivé onemocnění). Pokud se Raynaudův syndrom projevuje silně, představuje pro potápěče riziko, neboť takový jedinec může během ponoru ztratit funkčnost i obratnost prstů a rukou. Jestliže u někoho vyvolává příznaky chlad, stane se tak pravděpodobně i ve studené vodě. Takoví jedinci by se měli vyhýbat vodě chladné natolik, že by vyvolala příznaky v ruce nekryté rukavicí.

Bolest by mohla být tak silná, že by potápěč vůbec nemohl ruce používat. Méně postižení jedinci se však mohou pohybovat pod vodou víceméně normálně. Pacientům se silným postižením se předepisují blokátory kalciových kanálů. Závažným vedlejším účinkem může být závrať při postavení se z polohy vsedě nebo vleže.


Manželka velice ráda cestuje do exotických destinací a můj předchozí lékař mi vždy dával antibiotika pro případ onemocnění na nějakém odlehlém místě. Nyní mám nového obvodního lékaře a ten mi je odmítá předepsat. Co doporučuje DAN?
Již nějakou dobu se z důvodu rostoucí antibiotické rezistence prosazuje mnohem konzervativnější přístup k předpisování antibiotik „pro všechny případy“. Mnoho onemocnění je virového původu a v takových případech antibiotika nepomáhají.

Jestliže někde na cestě onemocníte, nejlepší je vyhledat místního lékaře, ten by měl znát běžné patogeny, které způsobují problémy v oblasti, kde se právě nacházíte.
Při cestování je vaší nejlepší ochranou proti onemocnění důkladné mytí rukou, pečlivý výběr vody a jídla, předchozí příslušné očkování a přijetí vhodných opatření v oblastech, kde mohou člověka infikovat komáři a/nebo jiní přenašeči.

Chystáte-li se vyjet do oblasti, kde se kvalitní zdravotní péče nedostává, prodiskutujte své plány se svým lékařem nebo navštivte kliniku specializující se na cestovatelskou medicínu. Lékař vám může také doporučit léky, které byste si měl vzít s sebou a kdy je užívat.


Je zobrazeno 1 - 20 položek z celkového počtu 60.