Během pooperační osseointegrace (tj. strukturálního a funkčního spojení mezi živou kostí a povrchem umělého implantátu) je nutné vyhnout se jakémukoliv tlaku na kůži nad implantátem a krycím šroubem nebo hojící se podpěrou (část implantátu, na kterou se fixuje korunka).

Pokud se začnete po chirurgickém zákroku potápět příliš brzy, průvodní tlak (i když nemusí být moc velký) by mohl operovanou oblast poškodit. Jestliže se např. postranní skusové části náustku regulátoru nacházejí nad implantátem, mohou přenesené síly poškodit vyhojení implantátu. Ale je třeba zvážit i další skutečnosti a potápění by se mělo odložit na dostatečně dlouhou dobu, aby nedošlo ke komplikacím souvisejícím s chirurgickým zákrokem v ústní oblasti. Především je třeba dát pozor na:

• dokonalou revaskulalarizaci (obnovení cévního zásobení v operované oblasti);
• stabilizaci implantátu;
• změny tlaku v ústní dutině a v nosních dutinách;
• schopnost pacienta držet regulátor v ústech; a
• užívání léků kvůli bolesti nebo infekci.

Přenášení kostních štěpů a operace dutin jsou složitější zákroky, které vyžadují přerušení potápění na delší dobu. Čím větší je oblast štěpu, tím déle je třeba počkat. Někteří lékaři doporučují vyhnout se jakýmkoli činnostem, které způsobují mikropohyb, po dobu alespoň šesti měsíců. Úplné zhojení kosti v oblasti implantátu sice může trvat až jeden rok, nicméně zubní chirurg může určit i kratší dobu, po které je možno se k potápění vrátit. Chirurg, který provede vaši operaci, sice nemusí být potápěč, ale měl byste se řídit jeho radami.

Ve vašem případě se sice jedná o implantát stoličky, a tudíž byste neměl mít se skusem regulátoru žádné problémy, ostatní aspekty je však třeba zvážit.

V obou případech však potápění neznamená žádný zvláštní problém. Jakmile vám váš maxilofaciální chirurg sdělí, že můžete bez omezení vykonávat normální činnosti běžného života, můžete se znovu začít i potápět.

Léčba kořenového kanálku je zpravidla nutná poté, kdy byl zubní nerv poškozen nějakým přímým nárazem do oblasti zubů, nebo takové poškození souvisí se zubním kazem, abscesem, či jinou infekcí.
Většina zákroků na zubních kanálcích se provádí u pacientů starších 50 let, u kterých se vyskytla některá z výše uvedených situací a kteří celý život své zuby používali.
U tisíců certifikovaných potáčů starších 50 let se zprávy o problémech s kořenovými kanálky prakticky nevyskytují.
S největší pravděpodobností se tedy jednalo o náhodu a zmíněné shodné problémy by se objevily i bez účasti na potápěčských aktivitách.
Bezprostředně po zákroku na kořenovém kanálku existuje určité (malé) nebezpečí vzniku infekce, ale jestliže váš zubař považuje zákrok za úspěšný bez další potřebné léčby, neměl byste mít při potápění s vyléčeným zubem žádný problém.

Zánětlivé střevní onemocnění se obvykle vyskytuje u potápěčů ve věku od 20 do 40 let, kteří se potýkají s následujícími příznaky:

• střídavé onemocnění s dlouhými obdobími normální funkce střev; a
• různé komplikace včetně anémie, poruchy minerálové rovnováhy, dehydratace, nedostatečného vstřebávání tekutin, onemocnění jater a celkové slabosti.

Medikamentózní léčba často zahrnuje kortikosteroidy, které snižují schopnost organismu potlačovat infekce.

Tělesná způsobilost k potápění:
Jedinec s příznaky IBD by se neměl potápět, dokud nebylo léčbou dosaženo remise (potlačení příznaků), která trvá i bez další medikace. Jedinec bez výrazných příznaků IBD nepodstupující léčbu tohoto onemocnění může o potápění uvažovat, pokud je dostatečně kardiovaskulárně zdatný.

Dále je nutno zjistit rozsah poškození plíce.
Zjizvení a/nebo srůsty mohou bránit řádné výměně plynů, což by bylo při potápění nebezpečné. V tomto konkrétním případě nemůže posoudit způsobilost k potápění DAN, to musí učinit lékař na místě. Nejlépe by bylo začít tím, že by se pořídil podrobný snímek metodou spirálního CT s vysokou rozlišovací schopností, aby se zjistilo, zdali je nějak poškozena plicní tkáň. Jestliže tomu tak není a běžnou fyzickou zátěž snášíte bez problémů, dá se o potápění uvažovat.
Plicní hypertenze a s ní spojené zdravotní stavy mohou toleranci fyzické zátěže omezovat. Rovněž některé léky mohou mít vedlejší účinky, které omezují schopnost bezpečně se potápět, proto byste měl se svým lékařem prodiskutovat všechny léky, které užíváte, ale i celou svou anamnézu.
Jestliže vám lékař návrat k potápění schválí, vyžádejte si od něj takový souhlas písemně, abyste jej mohl předložit organizátorům a provozovatelům potápěčských výprav, kteří budou od vás pravděpodobně vyžadovat nějaké písemné prohlášení v tomto smyslu ještě předtím, než vám potápění povolí

at upper airways and bronchial level is completely recovered and thus you may discontinue the medication therapy.zánět horních dýchacích cest i průdušek zcela ustoupil a nemusíte již užívat žádné léky.

Je tomu tak ze dvou důvodů.

1. Za prvé, jestliže k tomu došlo bez nějakého zranění (odtud výraz „spontánní“), může k němu dojít kdykoli znovu. Ve skutečnosti statistiky potvrzují, že polovina z těch, kdo zažili spontánní pneumotorax v minulosti, ho někdy v budoucnosti prodělá znovu.
2. Za druhé, když dojde k pneumotoraxu během potápění, jakýkoli pokles tlaku, např. během výstupu k hladině, zvýší objem vzduchu v pohrudniční dutině, což vede k tzv. tlakovému pneumotoraxu, kdy vnitřní tlak stlačuje plíce a srdce.

Jedná se o život ohrožující stav, obzvláště v případě, že by němu došlo pod vodou, těsně po vynoření se na hladinu, nebo i po vynoření na potápěčském člunu. Zkrátka a dobře, existuje příliš vysoké nebezpečí možných fatálních následků, takže byste měl uznat, že se potápět nemůžete. Toto omezení platí i pro ostatní hyperbarické situace, např. v hyperbarických komorách, i kdyby se jednalo jen o výcvikové účely.

PROBLÉMY S TĚLESNOU KONDICÍ PŘI POTÁPĚNÍ

Výzkumy prokázaly, že během premenstruačního syndromu jsou u žen nehody častější. Proto se doporučuje, aby ženy v tomto období prováděly konzervativnější ponory. Nicméně neexistují žádné vědecké důkazy, že by byly náchylnější k dekompresní nemoci nebo k jiným potápěčským zraněním/nehodám.

Všichni jedinci (tedy nejen ženy) s příznaky deprese nebo s antisociálními tendencemi by měli být vyšetřeni na způsobilost pro potápění – představují totiž nebezpečí pro sebe i pro svého potápěčského kolegu.

Zpravidla platí, že pokud se nevyskytují vedlejší účinky a/nebo není prokázaná trombóza (což by ovšem také ovlivnilo samotný předpis antikoncepce), nejsou kontraindikovány ani perorální antikoncepční přípravky.

Přesto však doporučujeme raději volbu konzervativnějších profilů potápění (tj. ponory bez dekompresních zastávek, nejvýše dva ponory denně, maximálně do hloubky 30 metrů, s časem v nejnižším bodě ponoru po dobu asi 70-75% z maximálně povolené lhůty, pokud možno s použitím Nitroxu po čas ponoru vypočtený pro dýchání vzduchu)

Během několika prvních měsíců doporučujeme potápět se v mezích ponorů bez dekomprese, tj. ponorů, pro které nejsou předepsané povinné dekompresní zastávky, neboť by se neměly podceňovat tělesné změny způsobené 9 měsíci těhotenství.

V období, kdy bude Vaše manželka stále ještě kojit, může prakticky zjistit jen jednu nevýhodu: tlak vytvářený neoprénovým oblekem na hruď a na prsa by mohl (v některých případech) snížit tvorbu mléka (je známo, že ženy, které již nechtějí kojit, nosí kolem hrudníku těsné šaty, nebo si bandážují prsa).
Vaše žena však nebude mít na sobě neoprénový oblek po celý den, proto není toto nebezpečí příliš velké.

I když je třeba říci, že ve všech tkáních a tekutinách těla matky se shromažďuje dusík, po bezpečném ponoru se inertní plyn vyplavuje velmi rychle.
V mateřském mléce se sice může vyskytnout zanedbatelné množství dusíku, ale jedná se o inertní plyn, který pro kojence neznamená žádné nebezpečí. Určité nebezpečí však hrozí od bakterií nacházejících se na kůži pod oblekem, proto je nutné důkladné očištění prsu po provedeném ponoru a před kojením, aby se předešlo systémovému onemocnění.

Jelikož je přesné posouzení a vyhodnocení daného problému mimořádně choulostivé a zároveň složité, doporučuji obrátit se na specialistu vyškoleného na potápěčskou medicínu, který by měl dívku vyšetřit a sdělit vám své doporučení. Kromě toho byste měl také vzít v potaz posudek neuropsychiatra, který o tuto dívku pečuje.

Bunların çoğu:

1. Yanlış nefes almak tekniklerinden kaynaklanan kandaki karbondioksit birikimi. Bu baş ağrıları oldukça şiddetli olabilir ve uzun sürebilir.
2. Uygun olmayan dalış pozisyonu nedeniyle servikal omurun aşırı gerilmesi. Genellikle boyun kaslarında sertleşme olur.
3. Regülatör ağızlığının çok sert ısırılarak çiğnenmesi boyun kaslarının fazla zorlanmasına yol açabilir ve bu da baş ağrısına neden olabilir ancak dalıştan sonra hızlı bir şekilde geçer.

V některých případech jsou průvodními jevy epileptické záchvaty, neschopnost učení se a poruchy mluvení.
Způsobilost k potápění záleží na rozsahu postižení, který se může lišit v každém jednotlivém případě.

Zájemci s mírnými poruchami mohou být k potápění způsobilí, ti se závažnějším postižením se mohou zařadit do některého programu přístrojového potápění pro hendikepované.
ùDůležitým předpokladem však je absence epileptických záchvatů a schopnost zvládnout dovednosti nezbytné pro pohyb ve vodě.
Způsobilost k přístrojovému potápění se musí posoudit individuálně.

Podobně jako u epilepsie má jakákoli ztráta vědomí pod vodou těžké následky. Při potápění s Nitroxem nebo se smíšeným dýchacím plynem může zvýšený parciální tlak kyslíku zvyšovat pravděpodobnost záchvatu. Riziko záchvatu zvyšuje i vyšší množství oxidu uhličitého. Nejlepší by bylo zjistit přesnou příčinu tehdejších změn vědomí, v takovém případě by byla možná účinná léčba. Dokud se však příčina nezjistí, nelze odpovědně rozhodnout, zdali je příslušný zájemce o potápění k této činnosti způsobilý nebo ne. Diagnostika si možná vyžádá ještě nějaký čas, ale návštěva u neurologa nebo jiného specialisty je nezbytná.

Tělesná způsobilost pro potápění

1. Neexistuje žádný důkaz o tom, že by potápění mohlo mít na toto onemocnění nějaký vliv. Asi před dvaceti lety se neúspěšně testovala možnost léčby roztroušené sklerózy pomocí hyperbarického kyslíku. Samotné onemocnění se tehdy touto léčbou nezhoršilo, ale ani nezlepšilo.
    
2. Osoby trpící roztroušenou sklerózou by se neměly příliš fyzicky vyčerpávat a rovněž by se měly vyhýbat podchlazení i přehřátí. Zájemci o potápění by měli tuto skutečnost respektovat.
    
3. Je třeba individuálně posoudit, zdali je jedinec trpící roztroušenou sklerózou, který se zajímá o potápění, schopen zvládnout fyzickou zátěž i potřebné dovednosti. Proto by se měl každý takový zájemce poradit se specialistou na potápěčskou medicínu a s neurologem.

V tomto konkrétním případě není splněna třetí podmínka, proto navrhuji, abyste svému studentovi doporučil odborné lékařské vyšetření specialistou na potápěčskou a hyperbarickou medicínu, aby bylo možno, vzhledem k jeho anamnéze, vyhodnotit jeho skutečno způsobilost k potápění.

I když rychlé působení dekongestantů může být velice lákavé, existuje několik důvodů, proč mohou steroidy nabízet bezpečnější řešení.
Otok a zánět buněk výstelkové tkáně Eustachovy trubice, středního ucha a vedlejších nosních dutin může vést k okluzi (uzavření) a k barotraumatu. Sliznice pokrývající tyto struktury jsou bohatě prokrveny a dekongestanty poskytují krátkodobé řešení tím, že zde zúží cévy a tím otok zmírní.

Jakmile však účinek dekongestantů odezní, otok se rychle obnoví a může být dokonce horší, než předtím – tento proces je známý pod pojmem rebound fenomén. Na rozdíl od toho nepůsobí steroidy jako vazokonstriktory (nezužují cévy), proto ani nedochází k žádnému rebound fenoménu.
Další nevýhodou dekongestantů je skutečnost, že jsou určeny pouze ke krátkodobému užívání a po delší době ztrácí účinnost. Steroid flutikazon propionát a podobné léky jsou naopak určeny k dlouhodobému užívání.
Prevence barotraumatu středního ucha je tedy nejlépe dosaženo nacvičením správných technik pro vyrovnávání tlaku ve středním uchu během sestupu bez užívání dekongestantů.

I v tomto případě musí po uplynutí uvedené doby rozhodnout odborník na ORL, zdali je možné se k potápění vrátit.
Změněná anatomie ucha po kompletním zahojení vyžaduje pečlivé vyšetření ušním specialistou, který vyhodnotí odolnost původně postiženého orgánu a možnost účinného (a bezpečného!) vyrovnávání tlaku.

Zatímco tyto proměnné veličiny ztěžují posouzení únavy jako příznaku dekompresní nemoci (DCS), bylo již mnohokrát prokázáno, že mimořádně velká únava je jeden z více příznaků souvisejících s DCS.

Mechanismus vyvolávající únavu jako jeden z příznaků DCS je neznámý, i když se možná jedná o reakci na celou řadu dalších příznaků souvisejících s touto nemocí.
Mohla by být způsobena přímou stimulací nervových tkání, nebo nepřímou stimulací jiných tkání. Je možné, že velká pozornost, která se v současné době věnuje odhalení biochemických markerů DCS, pomůže tyto otázky vyřešit.

Zatím lze však pouze říci, že DCS představuje komplexní rozmanitou reakci na dekompresní poškození organizmu. Neobvyklá nebo „nepřiměřená“ únava (tj. taková, která přesahuje normální únavu daného jedince po provedených ponorech) se všeobecně uznává za příznak, který by mohl souviset s DCS.