Časté otázky na téma zdraví 

Zde je seznam opakovaně kladených otázek za několik minulých let. Tento seznam sestavili vedoucí činitelé DAN a nabízí konkrétní rady (založené na ověřených důkazech), které by si naši členové měli vzít k srdci.

Hledání

Dostal jsem pozvánku na víkend s potápěním ve španělském El Hierro. Potápěči však budou ubytováni ve výšce 1000 metrů nad mořem. Mají se provádět 2-3 ponory denně, do různých hloubek, vše v povolených mezích. Jak dlouho by měla trvat alespoň minimální odpočinková přestávka u hladiny, než se vydáme na výstup k ubytování?
Upozorňujeme, že změna nadmořské výšky po ponoru o více než 700 metrů se považuje za stejné riziko, jako cestování letadlem. Protože váš výškový rozdíl bude 1000 metrů, vztahuje se toto nebezpečí i na vás.

Nejopatrnější postupy doporučují před letem (nebo před výstupem např. do hor) počkat 24 hodin, ale pravidla stanovená nadací DAN a Společností pro podvodní a hyperbarickou medicínu (Undersea and Hyperbaric Medical Society) pro cestování letadlem a do výšek (Sheffield a Vann, 2004) jsou následující:

  • po jednom ponoru do hloubky bez nutné dekompresní přestávky: 12 hodin,
  • po opakovaných ponorech nebo několika dnech potápění: 18 hodin,
  • po dekompresních ponorech (plánovaných i neplánovaných): podstatně déle než 18 hodin.  

 

To znamená, že po 2-3 ponorech denně byste měl čekat nejméně 18 hodin.
Jelikož to ve vašem případě není možné, důrazně doporučujeme, abyste své potápění omezil na jeden ponor denně tak, abyste mohl setrvat u hladiny dostatečně dlouhou dobu, jinak byste musel změnit místo ubytování.

Při posledním ponoru jsem narazil na mořského ježka a do stehna se mi dostalo několik bodlin. Nedokázal jsem vytáhnout úplně všechny, tak jsem je tam nechal a domníval se, že prostě vypadnou samy od sebe, jenže dosud tam vězí a někdy mi stehno naběhne. Můžete mi prosím poradit, co s tím mám dělat?
Jedná-li se skutečně o malé zlomky, tak je tělo postupně vstřebá.

Jestliže se však jedná o velké části bodlin, měl byste zajít k lékaři, aby vám je odstranil, jinak se kolem nich vytvoří granulomy, které sice nejsou nijak zvlášť nebezpečné, ale mohou zanechat pod kůží viditelné boule.

Před čtyřmi dny jsem se dostal ve Středozemním moři do kontaktu s medúzou. V lékárně mi poradili, abych použil desoximetazonový kožní krém Flubason (0,25 %), ale tento přípravek mi od podráždění a svědění moc nepomáhá. Existuje něco, čím bych mohl léčbu podpořit?
V těchto případech spočívá běžná terapie hlavně v použití kortikoidních mastí nebo krémů, v případě hrozící infekce se navíc používají antibiotika, nicméně vaše situace takové nebezpečí nenaznačuje.

Několikadenní svědění je zcela normální, navzdory nasazené léčbě. Kdyby to bylo až příliš nepříjemné, vyhledejte lékaře, aby vám předepsal silnější kortikoidní mast, na svědění byste mohl použít krém s lokálně znecitlivujícím účinkem na bázi xylokainu nebo lidokainu (dostupné pouze na předpis).

Proč nemohu použít čisticí tlačítko svého náhradního regulátoru pro poskytnutí záchranného dýchání zraněnému potápěči? Připadá mi to snazší než nasazovat kapesní obličejovou masku.
Použití čisticího tlačítka druhého stupně regulátoru se sice opakovaně doporučovalo, ale bohužel veškeré výhody, které tato metoda poskytování záchranného dýchání nabízí, jsou převáženy riziky a komplikacemi, které jsou s ní spojené. Jestliže náustek regulátoru již není v ústech bezvědomého potápěče, může být jeho nasazení obtížné a časově náročné.

Bez pořádného utěsnění a nějakého prostředku pro uzavření nosních dírek postiženého potápěče skončí všechny pokusy zásobit jej vzduchem neúspěchem. Ale i v případě, kdy se podaří náustek úspěšně zasunout potápěči do úst, stále existuje nebezpečí, že se mu zároveň zasune bezvládný jazyk dozadu do hrdla, čímž se mu zablokuje dýchací cesta.
I když má potápěč náustek regulátoru v ústech v poloze, která neblokuje dýchací cestu, existuje další problém, a sice se správným přívodem vzduchu. Pomocí čisticích tlačítek se přívod vzduchu nedá správně a přesně regulovat.


Tato tlačítka vlastně eliminují funkci druhého stupně, kdy přechodný tlak plynu klesá na tlak okolní, proto se postiženému potápěči dopravuje přechodný tlak přímo z prvního stupně. Přívod dýchacího plynu do plic pod vysokým tlakem může plíce přetlakovat a způsobit závažné zranění.
Jestliže dýchací cesta nezůstává správě průchozí (otevřená), dýchací plyn dodaný čistícím tlačítkem může být vháněn do žaludku, který se začne roztahovat.

Takový stav může vyvolat u potápěče opakované zvracení, které zase následně ztíží průchodnost dýchacích cest s možným následkem vdechnutí zvratků.
Poskytování záchranného dýchacího plynu pomocí kapesní masky nebo nějakým podobným způsobem umožňuje získání hmatatelné zpětné vazby sledováním změn tlaku potřebného k zavzdušňování plic; dodávání záchranného dýchacího plynu přes čisticí ventil tuto důležitou zpětnou vazbu neposkytne. Použití čisticího ventilu regulátoru rovněž předem zamezuje možnost dodávky plynu se 100 % kyslíku.
Záchranné metody, které se v současnosti vyučují prakticky ve všech potápěčských organizacích, jsou výsledkem dlouholetých zkušeností.
Čisticí ventily nebyly nikdy vyvinuté a zkonstruované tak, aby fungovaly jako záchranné přístroje. Potřebujete-li zavzdušnit zraněného potápěče, použijte ověřené metody.

Zajímalo by mne, zdali se hluboké zastávky vždy doporučují i pro rekreační potápěče, jestli hloubka hluboké zastávky musí být v polovině maximální dosažené hloubky nebo při polovině maximálního dosaženého tlaku a zdali se při opakovaných ponorech v jeden den doporučuje pokaždé takovou hlubokou zastávku absolvovat.
Provedení hluboké zastávky v polovině maximálně dosažené hloubky při rekreačním ponoru během výstupu
  • významně snižuje množství bublinek inertního plynu zjištěné Dopplerovým skenem po ponoru;
  • snižuje tlak inertního plynu v „rychlých“ tkáních, který koreluje s výměnou plynu, ke které dochází v míše;

autoři vědeckých publikací zabývajících se touto tématikou došli k názoru, že hluboká zastávka může snížit pravděpodobnost vzniku dekompresního onemocnění